Dvojjazyčná výchova konečne oslobodená z obvinenia, že prispieva k vade reči.

Pred tým, než som začala bilingválne vychovávať svoje deti, často som slýchala názory, aké to môže byť škodlivé. Vraj sa mám pripraviť na oneskorený nástup reči u svojich detí. Tieto názory vo mne prirodzene vzbudili pochybnosti. Sama pochádzam z bilingválneho prostredia a žiadnu nevýhodu som z tohoto dôvodu nepostrehla. Dnes už viem, že sa jedná o jeden z najčastejších mýtov spojených s bilingvizmom.

Ak vás zaujíma, aký názor má na bilingválnu výchovu dlhoročná expertka na logopédiu, čítajte ďalej. Veľmi sa teším, že moje pozvanie na rozhovor prijala Martina Kolmanová. fullsizerender-260x260Martina je nielen profesionálnou logopedičkou, ale je to predovšetkým mama troch detí, ktoré dnes možno označiť za bilingválne.

  1. Martino, ste česká rodina dočasne relokovaná v U.S.A. Ako si Tvoje deti zvykli na cudziu krajinu a iný jazyk? Mali už základy angličtiny zo školy alebo škôlky?

Přijeli jsme sem v době, kdy dětem bylo 6, 4 a 1,5 roku. Nejstarší syn nastoupil hned do školy, mladší asi tři měsíce po našem příletu. Oba nemluvili anglicky vůbec. Od malička se sice dívali na pohádky v angličtině, ale nikdy je ani nenapadlo nějaké slovo zopakovat. Chápu to, nedávalo jim to v Čechách smysl. První půl rok se oba vyrovnávali s náporem angličtiny. Každý po svém. Starší syn půl roku intenzivně mlčel a jen zpracovával jazyk okolo sebe a pak rovnou spustil v celých větách. Mladší syn mluvil od prvního dne. Pokoušel se napodobit zvuk angličtiny, postupně se do toho žvatlání dostávala srozumitelná slova, až nakonec se z toho stal plynulý projev. Oběma to trvalo stejně dlouho.

Největším překvapením pro mě byla nejmladší dcerka. Když jsme přiletěli, říkala pár českých slov. Pak se asi na dva měsíce úplně odmlčela a jen vstřebávala nové zvuky okolo sebe. Po té pauze se v češtině krásně rozmluvila a mezi české výrazy se začaly dostávat i anglická slova a fráze. A to na ni doma nikdo nepromluvil ani slovo anglicky. Stačil kontakt s kamarády venku, řeč lidí na ulici a sem tam pohádka v angličtině. Po roce a půl už mluví v celých větách, i když zdaleka toho neumí tolik jako v češtině. Nicméně je na ni krásně vidět, jak silný je majoritní jazyk.

  1. Ako si na tom s angličtinou Ty? Predpokladám, že doma pokračujete a udržiavate češtinu? 

Já jsem se angličtinu učila od základní školy. Mluvila jsem plynule. Větší problém jsem ale měla s porozuměním. Dneska jsem nadšená, že rozluštím i texty písniček, které jsem kdysi poslouchala, ale netušila, o čem jsou. Zároveň jsem se hodně posunula v mluvní pohotovosti a samozřejmě jsem si obohatila svůj aktivní slovník.

Ano, doma mluvíme na děti jen česky. Sama bych si netroufla angličtinu použit, protože vím, že ji neumím natolik dobře, abych svým dětem nepředala zbytečně chyby.

Protože žijeme v prostředí, kde je angličtina majoritním jazykem není vůbec žádný důvod k tomu, se o její další rozvoj starat. Ba naopak, musíme daleko víc posilovat dovednosti dětí v českém jazyce.

Komunikační situace, ve kterých češtinu používají, se smrskly na minimum. Jen pro představu. Ráno jsou doma necelou hodinu, než odejdou do školy. Ve škole je vyzvedávám okolo půl třetí. Do večera tedy zbývá 5 hodin. Z toho denně tráví téměř 2-3 hodiny se svými americkými kamarády. Takže mám sotva tři hodiny denně na to, si o něčem povídat. Může se to zdát dost, ale v kolotoči pětičlenné rodiny je ten čas opravdu krátký. Navíc se nám dostává angličtina i do dětské hry, a to i ve chvíli, kdy u nás není žádný další americký kamarád. Takže večer hodně povídáme o tom, co prožily, čteme české knihy, v autě poslouchají české audio pohádky a hrajeme různé slovní hry podporující slovní zásobu i sluchové vnímání. Další kontakty pak mají po Skypu s příbuznými. Naštěstí máme ve svém okolí také pár rodin s českými dětmi.

S narůstajícím časem stráveným zde, jsem za tyto kontakty v češtině nesmírně vděčná. Pozoruji totiž, jak se dětem i do českého projevu pomalu vkrádá angličtina.

Stavějí věty s použitím anglické gramatiky, občas si nejsou jisté ve skloňování a někdy se jim už dokonce vybaví jako prví anglické slovo a na to české chvíli vzpomínají.

A to jsme tu teprve rok a půl. U českých dětí, které jsou tu delší dobu nebo se tu dokonce už narodily, pozoruji stejné projevy v mnohem větší míře.  Naštěstí je tu také česká škola Czech School of California, která se velmi snaží formou nedělní výuky a různých aktivit posilovat českou kulturu a český jazyk.

  1. Ako klinický logoped s dlhoročnou praxou, mala si počas svojej kariéry možnosť pracovať aj s dieťatkom, ktoré bolo vychovávané dvojjazyčne? Ak áno – myslíš, že môžu dva jazyky spôsobiť nejaké logopedické problémy?

Ano měla. Vzpomínám si na více dětí. U každého z nich však šlo o jiný případ. Měla jsem v péči čtyři děti s těžším postižením, které pocházely z dvojjazyčných rodin. Příčinou jejich potíží v řeči však bylo dané postižení, ne dvojjazyčnost.
Vzpomínám si také na holčičku, která byla z česko-japonského manželství. Měla běžnou poruchu řeči – neuměla R a Ř. Nicméně bylo u ní patrné to, že má velmi širokou slovní zásobu, dokáže s jazykem velmi dobře a pohotově pracovat. Zároveň měla velmi kreativní myšlení a obecně mi připadala vyzrálejší než její vrstevníci. V pěti letech uměla číst písmena i psát své jméno a příjmení. Česky i japonsky. Pamatuju si, že měla již jazyky od sebe pěkně oddělené.

Na pokračovanie rozhovoru sa môžete tešiť už čoskoro 🙂 Čakanie na ďalšiu časť si môžete skrátiť prečítaním si rozhovoru, ktorý so mnou urobila Martina Kolmanová pre svoj blog >>>tu.